Rozhovor s manažerem projektu Upskilling Miroslavem Procházkou

RNDr. Miroslav Procházka, CSc., je absolventem MFF UK v oboru matematika se specializací na teorii pravděpodobnosti a matematickou statistiku. Působil v řadě institucí v oblasti rozvoje lidských zdrojů, školství a vzdělávání: MŠMT, Ústav pro informace ve vzdělávání, Národní ústav odborného vzdělávání (2001–2011 ředitel, podílel se koncepčně na řadě klíčových projektů v oblasti odborného vzdělávání – příprava rámcových vzdělávacích programů, jednotná závěrečná zkouška pro učební obory, Národní soustava kvalifikací), Fond dalšího vzdělávání (2014–2016 ředitel, podílel se např. na projektu o předvídání kvalifikačních potřeb trhu práce, přípravě Strategie digitální gramotnosti), Národní vzdělávací fond (expert, podílel se např. na trendových studiích v rozvoji zaměstnanosti ve školství a ve vzdělávání či na analýze systémové podpory rozvoje digitální gramotnosti v ČR). Působil i v řadě národních i mezinárodních orgánů, např. Rada vlády pro rozvoj lidských zdrojů, CEDEFOP Governing Board. V současné době pracuje v Národním pedagogickém institutu České republiky jako gestor projektu Upskilling.

V Národním pedagogickém institutu ČR působíš jako gestor projektu Systémové prostředí k prohlubování kompetencí známého spíše pod názvem Upskilling. Co je cílem tohoto projektu?

Cílem projektu je podpořit a doplnit systémové prvky, které umožňují prohlubování kompetencí dospělých v rámci dalšího vzdělávání v ČR. V projektu bude vybudována síť krajských koordinátorů a platforem, které budou v každém kraji propojovat a podporovat klíčové partnery – úřady práce a jejich klienty, zaměstnavatele a jejich zaměstnance, školy a vzdělávací zařízení. Bude optimalizována síť autorizovaných osob (AOs), budou vytvořeny vzdělávací programy pro získávání digitálních kompetencí a bude realizována 2. vlna šetření PIAAC (http://www.piaac.cz). Více o projektu najdete na webu http://www.nuv.cz/projekty/up.

Navazuje Upskilling na řadu dříve realizovaných projektů systémové povahy?

Samozřejmě. Především se jedná o projekty, které vytvořily Národní soustavu kvalifikací (NSK). Bez nich by pochopitelně projekt, jako je Upskilling, nedával smysl. My se ale už nezabýváme dalším rozvojem NSK, ale chceme napomoci tomu, aby infrastruktura, která je pro využívání NSK potřebná (tj. především síť autorizovaných osob), měla podobu, která bude lépe respektovat stav trhu práce v krajích a potřeby zaměstnavatelů i samotných občanů. Další skupinou projektů, na které ten náš navazuje, je série tří projektů UNIV. Stačí například uvést plný název prvního z nich (Uznávání výsledků neformálního vzdělávání a informálního učení v sítích škol poskytujících vzdělávací služby pro dospělé) a souvislost je zřejmá. My ovšem necílíme jenom na školy, byť jsou pro nás jednou z důležitých cílových skupin. Souvislost, i když ne přímá návaznost by se dala najít například i u už ukončeného projektu Modernizace odborného vzdělávání (MOV), nebo u aktuálně běžícího projektu MPSV Kvasar, který se zabývá modernizací rekvalifikací.

Projekt operuje i s krajskými koordinátory. V čem spočívá jejich role?

Regionální (krajský) pohled na to, jak funguje trh práce, jaké jsou jeho potřeby a možnosti, je pro projekt klíčový. Těžko to všechno poznáme a můžeme ovlivňovat z pracovny v Praze. Proto by bez krajských koordinátorů projekt nemohl vůbec smysluplně fungovat. Jejich základním cílem je vytvořit a spolupracovat s krajskou sítí lidí a institucí, kteří v kraj fungují (zaměstnavatelé, vzdělavatelé, autorizované osoby, úřady práce, krajský úřad, různé neformální platformy, neziskovky apod.). To samozřejmě není cílem samo o sobě. Koordinátoři získávají informace od zaměstnavatelů, od škol a vzdělavatelů, od autorizovaných osob. Počty navštívených subjektů už jdou do tisíců. Se získanými informacemi pracuje náš analytický tým a přetváří je do podoby určitých doporučení, co by se mělo v tom kterém kraji udělat, aby síť autorizovaných osob fungovala přiměřeněji (chcete-li optimálně) potřebám a možnostem kraje. Tato  doporučení však není možné smysluplně realizovat bez toho, že by je aktéři trhu práce v kraji vzali za své. Koordinátoři budou mít za úkol tato doporučení v kraji intenzivně komunikovat, navrhovat případné úpravy a posléze ve spolupráce se svou sítí i realizovat. Standardně v každém kraji pořádáme každý rok 4 setkání autorizovaných osob a 4 setkání klíčových aktérů trhu práce.

Činnost krajských koordinátorů má ještě jednu, vyšší, letovou hladinu. Oni pracují v rámci krajských pracovišť NPI a byli bychom rádi, aby vše po skončení projektu pokračovalo. Tedy, aby dále fungovala zmíněná síť a aby se agenda dalšího vzdělávání stala standardní agendou krajských pracovišť NPI.

Jedním z cílů projektu je tedy optimalizace sítě autorizovaných osob. Co si pod tím představit?

Chceme, aby síť autorizovaných osob byla v každém kraji nastavena tak, aby si mohli občané v jakékoli fázi kariéry rozšířit či změnit svou kompetenční výbavu za účelem zlepšení možnosti uplatnění na trhu práce, tj. aby ve svém kraji nalezli reálnou cestu k existující a uznávané (zaměstnavateli) profesi. Projektovým jazykem máme podpořit vznik 200 nových autorizací. Ty by měly být v krajích rozmístěny tak, aby naplnily ten deklarovaný cíl. Abychom dokázali určit, co optimální síť autorizovaných osob v kraji znamená, musí dát dohromady tři různé pohledy:

1. poptávku, tj. jaké profesní kvalifikace zaměstnavatelé v kraji potřebují,
2. nabídku, tj. pro jaké kvalifikace už v kraji autorizované osoby funguji, které tedy chybí a u jakých institucí (škol, vzdělavatelů, ale nejenom) je reálné, aby nové autorizace vznikly a
3. potenciál, tj. pro jaké skupiny občanů v kraji (např. mladí lidé, kteří předčasně opustili vzdělávací systém) budou nabídnuté možnosti přiměřené a užitečné.

Tyto tři pohledy dáme dohromady v tzv. Doporučení (pro každý kraj). Ta budou s pomocí aktérů z krajů verifikována a posléze realizována, tj. vznikne oněch 200 nových autorizací. Celá nová část systému bude nakonec pilotována (zkouškami by mělo projít několik stovek osob).

Zastavme se na chvíli u Národní soustavy kvalifikací, u jejíhož zrodu jsi před více než 15 lety stál. Vnímáš úlohu NSK stejně jako tenkrát nebo se její role proměnila?

NSK si v době svého vzniku vytkla za cíl především sloužit jako prostředí, které umožní komukoliv, kdo má nějaké znalosti a dovednosti, získané třeba praxí, aby si je mohl nechat ověřit a potvrdit získáním osvědčení o profesní (tehdy jsme říkali dílčí) kvalifikaci a následně tuto potvrzenou kvalifikaci využíval při svém pohybu na trhu práce. Aby toto bylo možné, musela NSK obsahovat aktuální a relevantní informace o potřebách trhu práce. Ty jsou obsahem kvalifikačních a hodnoticích standardů příslušných kvalifikací a od počátku se na jejich tvorbě podíleli ti, kteří mají k trhu práce nejblíže, tedy zaměstnavatelé. Tyto dvě role má NSK stále a předpokládám, že si je i nadále udrží.

Postupem času se stále více dostává do popředí i další role (která ovšem byla implicitně v NSK obsažena už od počátku). Totiž její vliv na podobu počátečního odborného vzdělávání. Profesní kvalifikace, resp. jejich popisy se postupně stávají součástí školních vzdělávacích programů, samozřejmě pokud odpovídající profesní kvalifikace související s oborem vzdělání existuje či existují. A cestu si nepochybně najdou i do rámcových vzdělávacích programů pro odborné vzdělávání. Je to přirozené, byla by opravdu škoda nevyužít toho, že NSK nám dává nejúplnější přehled o potřebách trhu práce, který máme k dispozici. Je ale potřeba udržet i nadále klíčové atributy NSK, tj. aktuálnost a relevanci.

Ale zpět k Upskillingu. Jeho součástí je i téma digitálních kompetencí, které díky pandemii nabylo na mnohem větším významu, než jsme kdo očekávali… 

Dovolil bych si nespojovat téma digitálních kompetencí s „covidem“, byť, jak správně říkáš, pandemie toto téma významně urychlila. Potřeba promítnout digitální znalosti do běžného života není nic nového. Navíc projekt Upskilling byl připravován v předpandemické době, kdy  informační technologie vstupovaly do všech povolání, a bylo zřejmé, že bude nutné profesní kvalifikace zařazené do národní soustavy kvalifikací v tomto smyslu aktualizovat. „Covid“ pouze ukázal, že toto rozhodnutí bylo správné. A nejde jen o profese. Pandemie nám jasně řekla, že bez digitálních kompetencí bude složité vůbec existovat.

Součástí projektu je i druhý cyklus mezinárodního výzkumu dospělých PIAAC. Jaké změny proti předchozímu cyklu realizovanému v letech 2011–2012 nás čekají?

Celý obsah testování dovedností se posunul více směrem k digitálnímu prostředí. V druhém cyklu PIAACu už není digitální gramotnost vnímána odděleně, ale jako nedílná součást schopností zpracovávat informace, ať už textové (čtenářská gramotnost), nebo číselné (numerická gramotnost). Nároky dnešní dynamické doby se odrazily i v tom, že v dovednostech řešit problémy se více než před 10 lety hodnotí schopnost reagovat na změnu, dospět ke svým cílům v proměnlivých podmínkách a zkoušet nerutinní řešení.

Které země se zapojí a kdy budou publikovány výsledky?

Do výzkumu se vedle České republiky zapojí více než 30 zemí světa. Tradičně je to značná část evropských zemí od severských států po jižní, dále Ruská federace, Spojené státy americké, Kanada, Austrálie a Nový Zéland a vybrané asijské (Izrael Japonsko, Jižní Korea) a jihoamerické země (Chile). Mezinárodní výsledky, které srovnají dovednosti obyvatel napříč touto rozsáhlou skupinou zemí, budou zveřejněny v závěru roku 2024.

Řadu let jsi stál v čele hned několika institucí, v jejichž gesci bylo také další vzdělávání. Čím vším si za tu dobu oblast dalšího vzdělávání prošla?

Výrazným počinem bylo určitě zavedení a tvorba NSK. Profesní kvalifikaci získává každoročně cca 25 000 osob. To je číslo srovnatelné s počtem mladých lidí, kteří každý rok získají výuční list. Ale jinak… Zjednodušeně bych to nazval dlouhodobou stagnací. Nic zásadního, myslím na systémové úrovni, se nestalo. Je to docela dobře vidět na údajích o účasti na dalším vzdělávání z Výběrového šetření pracovních sil. V roce 2020 se DV podle výběrového šetření pracovních sil v ČR účastnilo 5,5 % dospělé populace. Je to nejméně od roku 2003. Že by covid? Možná, do jisté míry. Ale průměr EU je v témže roce 9,2 %. Meziročně klesl o 2 procentní body, ale u nás o 2,6 p.b. z výrazně nižší hodnoty v roce 2010 (8,1 %), což i tak byla nejnižší hodnota za posledních 20 let. Ostatně stačí se podívat na připojený obrázek, S výjimkou let 2011 a 2012 (nejspíš přiteklo trochu víc peněz z Evropských fondů) se stále více nebo méně potácíme pod průměrem EU. A to nemluvím o lídrech (Dánsko, Švédsko, Finsko, Holandsko, Lucembursko), kde se i covidové době drží hodnoty u i přes 20 %. To tedy není dobrý odrazový můstek k připravenosti pracovní síly na technologické a další změny, ke kterým na trhu práce dochází. Myslím, že závěr je jednoduchý: dalšímu vzdělávání se v ČR nevěnuje dostatečná pozornost, zejména, podle mého soudu, chybějí dostatečné zdroje.

Pokud by ses měl ohlédnout, co se povedlo a naopak, co bys dnes, s odstupem delšího času, udělal jinak?

To se asi nedá říct paušálně. Pokud jde o období, kdy jsem šéfoval NÚOV (2001–2011), tak to se, myslím, povedlo. Jsem docela pyšný na pár věcí, které jsme tehdy rozjeli a dneska standardně a úspěšně fungují. Výše zmíněná NSK, taky jsme v posloupnosti několika projektů nastavili portál Infoabsolvent, tedy informační systém o uplatnění absolventů na trhu práce. Obsahuje podrobné informace o každé střední škole a při výběru studia je nyní, myslím, pro uchazeče nezastupitelný. A také je dobré připomenout závěrečnou zkoušku v učebních oborech. Začínali jsme s tím, že to vyzkoušíme na pár školách. Dnes je to standard definovaný zákonem. Celkově ve srovnání s tím, jak vše funguje dneska, jsem to tehdy možná měl docela lehké. Určitě lehčí než třeba stále ještě nový ředitel NPI Ivo Jupa. Moc mu držím palce, aby se razantní transformace NPI povedla. Dneska bych možná některé věci dělal jinak, ale z retrospektivního pohledu bych neměnil nic. Jiný příběh je moje působení v čele FDV (2014–2016), to byl jasný neúspěch. Udělal jsem základní strategickou chybu, když jsem na přelomu programovacích období souhlasil s tím, že FDV bude dále realizovat velké intervenční projekty. To jsou takové ty projekty, kde se moc nevymýšlí, ale distribuují se zdroje směrem k různým cílovým skupinám. Třeba na vzdělávání, nebo na stáže. Nic proti nim, ale nemá to dělat instituce, jako bylo FDV. A s těmi projekty zůstala v instituci řada lidí, o kterých jsem nic nevěděl a příliš jsem jim věřil.

Děkuji za upřímnost. Jak bude podle Tvého názoru vypadat vzdělávání dospělých řekněme za dalších 10–20 let?

Všichni víme, že předvídání je mimořádně těžká disciplína, zvláště když se týká budoucnosti… Zásadně to závisí na tom, zda se této oblasti začne věnovat dostatečná pozornost. V politických proklamacích nestačí říkat, že to či ono je důležité. Skutečná priorita se pozná jednoduše podle toho, kolik zdrojů jsem ochoten na tu či onu „prioritu“ směřovat. Myslím si, že financování vzdělávání je u nás nespravedlivé. Zhruba polovině populačního ročníku zajistí veřejné zdroje studium až do úrovně vysoké školy. Tedy 16, 18 i 19 let. Té druhé polovině jen 12 nebo 13 let. Proč? Tito lidé se přece také potřebují pro svou profesi a i občanský život dále vzdělávat, jenom to vše nekoncentrují do prvních let života. Myslím si, že i tato část populace by měla mít nárok na financování svého vzdělávání ve stejné výši jako „vysokoškoláci“. Řešit by se to dalo třeba individuálními vzdělávacími účty. Ať se každému po absolvování střední školy zřídí jeho vzdělávací účet. Jestli ho vyčerpá rychle na vysokoškolské studium, nebo s ním bude hospodařit dlouhodobě, na další vzdělávání, na rekvalifikace, nebo třeba i na zkoušky pro získání profesní kvalifikace, to bych nechal na něm. Netvrdím, že je to jediný model, klíčové je razantní zvýšení zdrojů na další vzdělávání.

A to mne přivádí k jednoduché odpovědi na otázku. Pokud dojde k takové systémové změně, DV rozkvete, bude mnohem rozmanitější a výrazně se zvýší účast na něm. Že to zvýší kvalifikaci pracovní síly, její konkurenceschopnost a tedy i výkonnost ekonomiky, je podle mne jednoznačné. Když k tomu nedojde, tak se nic podstatného nezmění.

Co či kdo je Tvou profesní inspirací?

Nemohu říci, že bych měl nějaké vzory. Inspirující jsou třeba přednášky a vystoupení sira Kena Robinsona, mám také rád koncept svobodných škol Petera Graye. Ale to nejspíš řekne kde kdo. Tak zkusím být trochu osobní. Když jsem se před nějakými 26 lety začal školstvím a vzděláváním zabývat a nevěděl jsem o něm skoro nic, měl jsem štěstí, že hned na počátku jsem měl možnost spolupracovat s kolegou Janem Kouckým, tehdy náměstkem ministra školství. Ten mi pomohl otevřít mnohé obzory a také dveře k řadě zajímavých a důležitých lidí. Pak jsem 5 let pracoval jako ředitel divize v tehdejším UIV s ředitelem Pavlem Zeleným. Pavel není jednoduchá osobnost a někdy jsme se dost střetávali. Ale jeho inovativnost, snaha hledat nová a neotřelá řešení, drive a tah na bránu, víra, že když nepolevíme, tak věc prostě dotáhnem, to byla určitě dobrá škola. Nerad bych zapomněl na Jardu Kalouse (tedy pana docenta Jaroslava Kalouse), se kterým jsem se ke konci jeho života docela skamarádil. Jeho přehled, nadhled a smysl pro humor byly moc osvěžující. A když jsem v tom vzpomínání, tak musím uvést ještě kolegu a kamaráda Jirku Strádala. On se nikdy nikam necpal, už vůbec ne do funkcí, ale všichni o spolupráci s ním stáli. Protože znal, uměl a hlavně dokázal uplatňovat nové a nové pohledy a vymýšlet. Cením si toho, že kdykoliv jsem byl v nějaké manažerské pozici, tak jsem právě Jirku vždycky získal ke spolupráci. I pro projekt Upskilling. Jirka bohužel před necelým rokem zemřel. Moc nám všem chybí. Je to ale závazek – ten projekt nesmíme zkazit. Když se na něm podílel i Jirka.

A kdybych měl zabrousit úplně mimo profesi, tak jediné jméno: Jiří Suchý. 1. října mu bylo 90 let. 90 let! A pořád hraje divadlo, píše, režíruje, zpívá, tančí (!) a co já vím ještě. Te je tedy inspirace! Na dalších 25 let života.

Ptal se: Tomáš Langer, expert EPALE